Je-li překročena dodací lhůta a oprávněný prokáže, že vznikla škoda z tohoto důvodu, je dopravce povinen nahradit škodu jen do výše dovozného. Překročení dodací lhůty je běžná připojistitelná výluka v pojištění odpovědnosti dopravce, někdy také nepřesně nazývaném pojištění nákladu. A zrovna odškodnění v případě překročení dodací lhůty je příkladem škody nikoli na převáženém zboží (pojištěném nákladu).
Pro tuto odpovědnost je velmi důležitý důkaz poškozeného o příčinné souvislosti překročení sjednané nebo přiměřené dodací lhůty dopravcem a vznikem konkrétní finanční škody.
Definice překročení dodací lhůty je obsažena v čl. 19 Úmluvy CMR
Znovu je třeba připomenout zánik nároku na odškodnění kausálních následků překročení dodací lhůty v případě, kdy nebyla dopravci zaslána písemná výhrada do 21 dnů poté, kdy byla zásilka dána k dispozici příjemci (čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR).
Jak už bylo dříve zmíněno, nejedná se v tomto případě odpovědnosti o náhradu škod na zásilce samotné, ale o režim odpovědnosti a náhradové povinnosti dopravce za finanční újmy, které kausálně vzniknou z důvodu překročení dodací lhůty. Takovou újmou může být zaplacení smluvní pokuty příjemcem, který v důsledku nemožnosti disponovat se zbožím ve sjednané lhůtě porušil jiný svůj závazek, nebo povinnost zaplatit dodatečné dovozní daně či dávky, ušlý zisk, ztráty z předprodeje zboží a ztráty ze sezónního prodeje zboží, cenové propady a kursové ztráty, výpadky z provozu atd.
Důkazní břemeno ohledně vzniku a výše škody nese reklamant, který se tak nemůže omezit pouze na nedoložené tvrzení o tom, že mu ta či ona finanční škoda vznikla, nebo na předložení faktury, ve které určitou částku pouze deklaruje. Častým je také tvrzení regresující pojišťovny, že prostě určitou částku vzhledem k uzavřené pojistné smlouvě vyplatila.
Škody z překročení dodací lhůty nelze podceňovat, zejména při dodávkách komponentů do výrobních procesů např. v automobilovém průmyslu, a to v systémech „just in time”, kdy je nepřerušený chod výrobního provozu příjemce závislý na velmi přesném dodržení sjednané dodací lhůty, jinak je nucen vynakládat další náklady na zajištění náhradní dodávky (to v lepším případě), nebo výrobní provoz přerušit a uplatnit náhradu jak věcných, tak osobních nákladů atd. V těchto případech zcela automaticky reklamant opomíjí limit náhradové povinnosti ve výši sjednaného přepravného a vždy dovozuje kvalifikovanou odpovědnost dopravce, tedy skutečnost, že dodací lhůta byla překročena z důvodu hrubě nedbalostního nebo vědomě lehkomyslného jednání dopravce – a pro ten případ potom požaduje po dopravci náhradu úplné škody.
Znovu je třeba potvrdit pravidlo, že při souběhu škod na zásilce a škod z překročení dodací lhůty jsou tyto škody posuzovány samostatně. Prakticky to znamená, že náhrada škody na zásilce způsobená překročením dodací lhůty není omezena sjednanou výší přepravného, neboť tento limit náhradové povinnosti dopravce se vztahuje výlučně k finančním škodám, kausálně způsobeným překročením dodací lhůty.
Limit náhradové povinnosti dopravce je omezen na výši sjednaného přepravného – to však neznamená, že v případě odpovědnosti dopravce za škodu z překročení dodací lhůty tento dopravce ztrácí nárok na zaplacení přepravného. Takový nárok zaniká pouze v případě ztrát a škod na zásilce (poměrně nebo úpině), avšak nikoliv v případě finančních škod z překročení dodací lhůty.
Sjednané přepravné zde slouží pouze jako pomůcka pro vyjádření limitu náhradové povinnosti dopravce.
Limit náhradové povinnosti, stanovený částkou sjednaného přepravného, je závazný, a vyšší náhrada přichází v úvahu pouze v případě, kdy byla mezi účastníky přepravní smlouvy sjednána a do CMR-nákladního listu zapsána tzv. částka zvláštního zájmu podle čl. 26 Úmluvy CMR, nebo se dopravce dopustil překročení dodací lhůty hrubě nedbalostním nebo vědomě lehkomyslným jednáním (čl. 29 Úmluvy CMR).
Jako v případě škody na zásilce způsobené její částečnou nebo úplnou ztrátou, poškozením, znehodnocením či překročením dodací lhůty, je věcí důkazního břemene reklamanta, resp. žalobce, aby věrohodně doložil svůj nárok na náhradu škody.
Pokud by byl spor o takovou náhradu škody předmětem soudního řízení v České republice, nelze opomenout, že český občanský soudní řád dává možnost soudu, aby v případě, kdy lze výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy (§ 136 o.s.ř.).
Určení výše nároku na náhradu škody však není záležitostí volné úvahy soudu, nepodléhající žádnému hodnocení. Základem úvahy soudu musí být zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí celého případu.
Soud v této situaci zhodnotí zpravidla žalobcem předložené důkazy a vysvětlení podaná účastníky a zváží ustanovení znalce za účelem zpracování znaleckého posudku k otázce výše náhrady škody. Je skutečně otázkou každého individuálního případu, zda soud shledá předložené důkazy včetně znaleckého posudku za postačující pro svoji konkrétní úvahu o výši škody, nebo k takové úvaze nebude moci dospět.