Jedním s nešvarů bývá zcizení identity, kde se podvodník vydává za někoho jiného, např. renomovanou dopravní firmu, takto sjedná přepravu a náklad odcizí.
V praxi prostě vozidlo na místo vykládky nikdy nepřijede. Všichni se pak diví. Důležitým úkolem zasílatele (lidově spedice) je kontrola svých partnerů. Mnohdy by stačila zběžná kontrola – porovnání s webovou stránkou skutečného dopravce a emailem podvodníka – emailů, telefonních linek, street view (zdali není sídlo např. ve squatu) klidně i zavolat do dopravní firmy a zeptat se “jste to opravdu Vy, co jste mi poslali objednávku přepravy?”.
Zasílatel vstoupí do práv a povinností dopravce velmi jednoduše a pak se nestačí divit když, odpovídá stejně jako by byl dopravce. Pluje nad ním složité mezinárodní právo – Úmluva CMR. Evropské soudy mohou tuto skutečnost (absence této triviální kontroly) shledat jako hrubou nedbalost a zbavit dopravce či zasílatele ochrany zakotvené v Úmluvě CMR. Jeden špičkový expert na Úmluvu CMR kdysi prohlásil: Zasílatel je otec přepravy. A měl pravdu.
Pojištění odpovědnosti dopravce českých pojistitelů tyto případy nekryjou. U zahraničních pojišťoven, zabývajících se pojištěním přepravy, je třeba důkladně přečíst povinnosti zakotvené v pojistné smlouvě, těmto škodám předcházet.